Za pět let magisterského studia jsem se naučila nejen gramatiku, pravopis a výslovnost, ale také jsem získala velmi slušný přehled o afrikánské literatuře a dramatu. I když se mi o návštěvě Jihoafrické republiky v té době mohlo jen zdát, díky zapálení své mentorky jsem si Jižní Afriku, její kulturu a literaturu zamilovala.Magisterskou práci jsem ještě psala na téma nizozemské literatury, ale v dizertaci už byly nizozemská a afrikánská literatura zastoupeny rovným dílem. Právě na základě mé dizertace mi bylo po ukončení doktorského studia nabídnuto výzkumné stipendium na univerzitě v Pretorii, kam jsem se v roce 2013 přestěhovala. Z původně dvouletého stipendia se nakonec stala stipendia dvě a v Jihoafrické republice jsem strávila více než pět let. Jazyk, který jsem si v roce 2001 vybrala jako volitelný předmět, ovládl můj pracovní a z velké části i osobní život.

Afrikánština vznikla organicky míšením nizozemštiny, místních Khoi a San jazyků, dalších afrických jazyků a jazyků otroků z jihovýchodní Asie. V průběhu 16. století u mysu Dobré naděje pravidelně začaly zastavovat lodě nizozemské Východoindické společnosti na cestě do kolonií a zpět, aby zde načerpaly čerstvou vodu a naložily čerstvé zásoby ovoce, zeleniny a masa. Zátoka, kde o mnoho let později vzniklo Kapské Město, je totiž jednou z mála přirozených zátok na cestě do kolonií, kde mohou bezpečně zakotvit i velké lodě. Teprve v roce 1652 dostal úředník Východoindické společnosti Jan van Riebeeck povolení, aby na mysu založil malou stanici s asi stovkou mužů. V roce 1658 pak dorazil na Kapský poloostrov první náklad otroků z jihovýchodní Asie a do roku 1807, kdy bylo otroctví britskými kolonisty zrušeno, jich bylo přivezeno více než 60 000. V mezičase rostl pomalu počet Nizozemců a také dalších imigrantů z Evropy, například vlna hugenotských uprchlíků mezi lety 1688 až 1690. Nizozemština se brzy stala komunikačním jazykem mezi různorodým obyvatelstvem Kapského poloostrova a od konce 17. století můžeme mluvit o novém samostatném jazyku. Heterogenní původ afrikánštiny je patrný na slovní zásobě - obsahující slova z nizozemštiny, místních jazyků, malajštiny i portugalštiny -, gramatice i větné skladbě. První zaznamenané afrikánské texty nebyly ovšem psané latinkou, jak mnozí předpokládají, ale arabským písmem. I když se rasistický režim apartheidu snažil historii afrikánštiny co nejvíce „vybělit“, již od samého počátku byla afrikánština jazykem lidí různé barvy pleti. Ve třicátých letech minulého století mluvilo afrikánštinou 90% obyvatel smíšeného původu, v současnosti je to o deset procent méně. Afrikánsky mluví zhruba 60% bílého obyvatelstva, zbytek mluví anglicky. Afrikánština je nyní jedním z jedenácti oficiálních jazyků a mluví se jí také v částech Namibie a Botswany. Jako mateřský jazyk ji uvádí více než 7 milionů mluvčích a dalších 15 milionů mluvčích ji používá jako druhý nebo třetí jazyk. To z afrikánštiny dělá nejrozšířenější jazyk Jihoafrické republiky.

Afrikánština byla po téměř 50 let nejen oficiálním jazykem apartheidu, ale také jazykem politického odporu proti tomuto systému. Hnutí tzv. Šedesátníků v čele se spisovateli jako Etienne Leroux, André Brink, Elsa Joubert, Etienne van Heerden se postavilo proti rasistickému a patriarchálnímu systému a otevřeně kritizovalo rasovou segregaci a diskriminaci. Nejznámějším literárním bojovníkem proti apartheidu je básník Breyten Breytenbach (nar. 1939), který je již roky pravidelně navrhován na kandidáta Nobelovy ceny za literaturu za Jihoafrickou republiku. V roce 1975 byl během utajené cesty do Jižní Afriky zatčen a odsouzen za velezradu na devět let vězení. Po mezinárodním nátlaku byl nakonec propuštěn v roce 1982 a vrátil se do Francie, kde získal francouzské občanství.  V sedmdesátých letech debutovala snad nejvýznamnější afrikánská básnířka Antjie Krog, která se mezinárodně proslavila knihou Country of my skull (1998), kde zpracovala své zážitky z více než dvouletého období jako novinářka u Komise pravdy a usmíření (Truth and Reconciliation Commission).

Po prvních demokratických volbách v roce 1994 se afrikánští spisovatelé a básníci zaměřili na novou identitu Jihoafričanů a pozici afrikánských mluvčí v nové, demokratické Jihoafrické republice. Mnoho spisovatelů jako André Brink, Marlene van Niekerk nebo Dan Sleigh se ve svých románech snažilo vyrovnat s traumaty minulosti a pocity viny, které je jako bílé obyvatele Jihoafrické republiky tíží. Kupříkladu román Agaat od Marlene van Niekerk je velmi často zmiňován jako afrikánská obdoba Disgrace od J. M. Coetzeeho. Vytvořil se také prostor pro nové literární žánry, jako jsou detektivky (nejznámější je Deon Meyer, který je, i když z angličtiny, přeložený i do češtiny). Nejvýznamnější vývoj po roce 1994 představují ovšem afrikánští spisovatelé tmavé pleti, které bývalý režim z politických důvodů umlčoval. Spisovatelé jako Simon Bruinders, E. K. M Dido, Bettina Wyngaard nebo Valda Jansen a básníci jako Diana Ferrus, Clinton V du Plessis, manželský pár Nathan Trantraal a Ronelda Kamfer, Shirmoney Rhode nebo Jolyn Phillips jsou plnohodnotnými členy afrikánských literárních kruhů a aktivně se účastní společensko-kulturního života.

Nedávno jsem se po téměř dvaceti letech vrátila ke svým poznámkám z přednášek na olomoucké univerzitě. Tentokrát proto, že je chci použít jako inspirace pro své vlastní přednášky. Po pěti letech na univerzitě v Pretorii jsem se vrátila do Evropy a začala pracovat ve Výzkumném centru pro afrikánštinu a jihoafrickou kulturu na univerzitě v belgickém Gentu. Vedle přednášek o afrikánské literatuře učím také vlámské studenty afrikánštinu. Ve volném čase se snažím svou lásku pro afrikánskou literaturu přenést i do Čech. Minulý rok mi v časopise Texty vyšel překlad povídky „Já jsem tě stvořil“ od Jana Rabieho a tento rok Antologie afrikánské poezie v časopise Tvar. Naše plány přivézt na festival Den poezie afrikánskou básnířku Antjie Krog nám bohužel překazila epidemie covidu, ale snad jsou jen posunuty o rok.