Na začátku knihy Na prahu neznámého věku obhajuje Konstantin Paustovskij nezbytnost popisovat domy. Jsou často zajímavější než jejich obyvatelé. Žijí déle. Charakter obyvatel a událostí je třeba chápat a líčit v kontextu s domem, ve kterém žili. Paustovskij dále také doporučuje věnovat pozornost předmětům, které se v tom domě nacházejí. Mnohdy dosáhly úctyhodného věku a zdolaly dalekou cestu. Věci bohužel neumějí mluvit a člověk je zapomětlivý a většinou také málo zvídavý. Chová se k věcem, často věrným pomocníkům, s trestuhodnou nonšalancí.

Jakkoliv se nechci srovnávat s ruským spisovatelem Paustovským, pokusím se dohnat, co se ještě dá, v domě na Vondelkade číslo 13 ve Zwolle. Narodil jsem se v roce 1935 a pak jsem se v roce 1976, když dům zůstal po matčině smrti prázdný, do něj vrátil.

Zaměřím se na dva předměty, které mi vždycky připomněly minulost. Především je to kovové ševcovské kopyto. Opatřil si ho můj otec, aby na něm mohl za války provádět různé práce. Na takovém kopytu se daly opravit podrážky nebo upevnit na dřeváky, které jsme tehdy nosili (kůže se těžko sháněla), kus gumy, aby se tolik neopotřebovaly. Nemyslím, že by otec, slušný člověk a dbalý úředník, ovšem mimořádně nešikovný, toho opravil hodně. Spíš mám dojem, že se často strefoval kladívkem do prstů.

Kopyto ještě stále stojí v kůlně, kam ukládám i zahradnické náčiní.

Dalšími „věrnými pomocníky“ byly zelenošedé filcové bačkory, které měla na nohou Clara Jacobsová, neteř mé matky, když se v květnu roku 1945 vrátila z Osvětimi. Jediná příbuzná mé matky, která válku přežila. Matčin otec, dědeček, dvě sestry, bratr a synovci a neteře – všichni šli do plynu.

Bylo mi deset let, když jsem viděl tetu Claru (tak jsem jí později říkal), jak naprosto vyčerpaná leží u nás na pohovce a s pláčem vypráví mamince svůj příběh. Maminka tehdy, stejně jako mnoho další židů, kteří válku přežili, doufala, že se z koncentráků ještě někdo z rodiny vrátí. Naděje ale brzy narazila na dno. Holandsko se postupně dozvídalo, jak promyšleně bylo naplánované a prováděné průmyslové hromadné vraždění. Moje matka byla mezi prvními, kdo o tom, co se dělo v Osvětimi, slyšel od očitého svědka a kdo slyšel jméno táborového lékaře Mengeleho.

Musím se v zájmu pravdy přiznat, že mě všechny ty hrůzy, když jsem je pochopil, moc nezajímaly. Venku čekali kamarádi, až se k nim přidám a půjdeme hrát kuličky nebo hry, které město Zwolle pořádalo na fotbalovém hřišti.

Clara Jacobsová si v roce 1947 vzala Bennyho Groenheima, řezníkova syna, který spolu se svým bratrem Alexem přežil válku v úkrytu a teď pokračovali v otcově profesi v přívětivém a klidném provinčním městečku Deldenu. V jedněch novinách, které vycházely krátce po osvobození, jsem našel inzerát, jímž sháněl řeznický špalek, pro řeznictví nepostradatelný předmět. Řeznictví byla za války, stejně jako všechny židovské firmy, vyplundrovaná.

Teta Clara a strýček Benny byli ohromně pohostinní, když jsem k nim přijel na pár dnů. Teta Clara pekla obrovské kusy hovězího s vrstvou tuku kolem dokola a já jsem vždycky kus dostal. A potom ještě další obrovský flák hovězího k pečeným bramborám a jablečnému pyré sypanému skořicí. Benny se mnou chodil do lesa kolem hotelu Twickel. Jednou mi vyprávěl, jak tam viděl srnku tancovat kolem krávy. Také mě zavedl na periferii průmyslového města Hengelo k lidem, kteří poskytli jemu a jeho bratrovi přístřeší koncem války.

Jezdil jsem také na pár dnů ke strýci Willemovi a tetě Johanně. Teta byla Němka a strašně nenáviděla nacisty. Před večeří předčítala z Bible a strýček četl komunistické noviny, které také kolportoval po okolí.

Když jsem dospěl, ze Zwolle jsem odešel. Musel jsem na vojnu a pak jsem se stal novinářem. Jezdil jsem za maminkou a mnohdy u ní byli v neděli na návštěvě i Clara a Benny. Neděle byla jediným dnem, kdy zůstalo řeznictví zavřené. Už si nevzpomínám, jestli se mluvilo o válce. Dalo se ještě něco dodat? Existovalo ještě něco, o čem jsme nemluvili už tisíckrát?

Můj zájem o to, co se dělo za války, postupně narůstal. Hrdinství a zrada. Noviny, knihy, rádio a televize se k válce vracely čím dál častěji. V roce 1965 jsem měl pocit, že nastala správná chvíle. Pracoval jsem tehdy pro Vrij Nederland, týdeník vzniklý v odboji v roce 1940. Zavolal jsem tetě Claře. Mohla by mi vyprávět svůj příběh o Osvětimi?  Nechtělo se jí, ale pak souhlasila pod podmínkou, že u toho bude její přítelkyně Zilpa, která s ní v Osvětimi byla zavřená.

Clara vyprávěla svůj příběh bez potíží, občas ji doplnila Zilpa. Jak přijely do tábora a její sedmdesátiletá matka prohlásila, že to tam vypadá docela dobře. Všichni měli na sobě pyžamo. Matka musela při selekci doprava. Tam byly plynové komory. Clara byla mladá a schopná pracovat. Vyprávěla o píšťale, která mohla začít každou chvíli pískat. Jakmile zazněl její zvuk, musely ženy nastoupit na apel plac a pak přišel Mengele a určoval, kdo je ještě práce schopný a kdo ne.

Cesty na kole do Twente a k německým hranicím, kde leží Delden a Hengelo, ustaly a já jsem vyhledával témata ze vzdálenějších oblastí. Dostal jsem se za nimi do Francie, Anglie, Bulharska, Československa (1968!) a Maďarska.

Na šedozelené bačkory tety Clary jsem zapomněl, až později jsem si najednou všiml, že už v kůlně nejsou. Který bídák tu obuv s historií odnesl? Moje matka určitě ne. Tak snad uklízečka? Prostě byly pryč. Znovu jsem si přečetl rozhovor s Clarou z roku 1965. Paměť mě trochu zklamala. Ona sice Osvětim přežila, ale osvobození se nedočkala tam. Když se Rudá armáda dostala do blízkosti koncentračního tábora, byly ještě použitelné „pracovní síly“ nacpané do vlaku a převezené na sever Čech, tehdy území Třetí říše, dnes Česka. Teta Clara pracovala se stovkami dalších žen z Francie a Polska v muniční fabrice kdesi v Kratzau, tedy v Chrastavě.

Neznámá Chrastava a filcové bačkory tety Clary mi uvízly v hlavě a nedaly pokoj. Nemyslel jsem na ně pořád. Jenom tam vězely. Člověk narazí na něco z daleké minulosti a pomyslí si: Jak to vlastně bylo? A neměl mi to kdo říct. Teta Clara a strýček Benny zemřeli a já jsem se jich na nejstrašnější dobu jejich života už nemohl zeptat. A doktor Bert Hubert, můj učitel biologie ze střední školy, už taky nebyl. Vedl tábor dvaceti nebo třiceti studentů, se kterými se v roce 1950 vydal na hledání vzácných masožravých rostlin, které se tehdy ještě vyskytovaly v Twente. Vzpomněl jsem si na prudkou, neopětovanou lásku k jedné štíhlé a blonďaté dívce z tábora. A také se vynořila vzpomínka na staršího chlapce, který večer hrál před opraveným zámečkem, kde jsme spali, na trubku zcela příhodně „I’m in the Mood for Love“. Stál na obrovském mlýnském kamenu a my jsme seděli kolem něj a strašně ho obdivovali. Štíhlá a blonďatá dívka ho zbožňovala. Nezbylo mi nic jiného, než také začít hrát na trubku.

Až po letech jsem dostal nápad napsat knihu s názvem Herinneringen aan Twenthe, Vzpomínky na Twente. Smutek a radost, naděje, osud a záchrana. Všechno v jednom. Půjdu znovu hledat masožravé rostliny a bažanty, kteří v Twente ještě nevyhynuli.

Měl jsem před sebou spoustu práce. Jak se stalo, že strýc Willem a teta Johanna skrývali s nasazením života židy? A co bylo pravdy na příběhu o jejich synovi, který se za války ztratil? Bojoval proti, nebo naopak s Němci?  Nebo se při totálním nasazení stal obětí britského nebo amerického bombardování?

Vydal jsem se k domu v pastvinách, kde se Benny a jeho bratr ukrývali, a v Deldenu jsem se setkal s lidmi, kteří ještě znali Claru a jejího manžela. Zámeček, kde jsme nocovali s učitelem biologie, ještě stál, dokonce stále krásně upravený. Ale ať jsem hledal, jak jsem hledal, mlýnský kámen jsem nenašel. Pohltila ho věčnost. Našel jsem toho málo pro knihu vzpomínek na Twente, jak jsem ho měl ve vzpomínkách.

Ale něco jsem přece jenom udělat mohl. Mohl jsem zjistit, jestli v Chrastavě ještě něco připomíná místo, kam byla na práci odvezena teta Clara a kde dostala při osvobozování od jednoho ruského vojáka filcové bačkory. Pamatuju si, že sahaly až po kotníky.

 Ukázka z knihy Igora Cornelissena Mijn opa rookte ook een pijp, Just Publishers, květen 2020

 Zajel jsem roku 1965 do Deldenu, abych příběh tety Clary zaznamenal. Sice s vyprávěním váhala, ale pak přece jenom souhlasila. Když se jí někdo zeptal, co znamenají čísla na její paži, odpověděla, ale ptal se jí málokdo. Vyprávění ji stálo dost úsilí, ale s pomocí kamarádky Zilpy Cohenové, se kterou všechno prožila, nakonec docela plynule vylíčila svůj příběh. Článek ve Vrij Nederland se jmenoval „Osvětim: píšťala, která mohla každým okamžikem začít pískat“. Zvuk píšťaly svolával vězenkyně na nástup, aby je táborový lékař Josef Mengele mohl roztřídit: kdo je ještě schopný pracovat a kdo půjde do plynu. Říkalo se tomu „selekce“.

Clara nezůstala v Osvětimi až do osvobození. V lednu roku 1945, když se blížila sovětská armáda, byl z koncentračního tábora vypraven vlak s nizozemskými, francouzskými a polskými ženami do Kratzau. Tehdy to bylo území Třetí říše, dnes sever České republiky, Chrastava. Tam musely pracovat v muniční továrně, kde vyráběly součástky k dělům a jiným zbraním. Polské ženy byly zvláštní. Zažily už hodně pogromů, jak vyprávěla Clara. Dokázaly poznat podle postavení hvězd, jestli je nějaký svátek, židovský svátek. Varovaly ostatní: nikdy se při apelu nehlas. Když byla některá žena těhotná, směla při apelu vystoupit z řady a oznámit to, prý z toho bude mít nějaké úlevy. Polské ženy měly pravdu. Ženy, které vystoupily z řady, šly ihned do plynu. Josef Mengele přijel ještě v březnu 1945 do Kratzau provést selekci. Clara na něj vzpomínala jako na vysokého muže ve vojenské uniformě s holínkami. Clara a Zilpa patřily k osmi ženám, které z původního počtu 1200 odjely jedním z posledních transportů z Westerborku do Polska a přežily.

Stojí v Kratzau ještě ty baráky, kde Clara a Zilpa pracovaly?

Byl jsem se svou partnerkou Anke na dovolené v Radebeulu, městě poblíž Drážďan. Domluvili jsme si setkání s naší českou kamarádkou Petrou, se kterou jsem se seznámil v Praze v roce 1968. Studovala tehdy němčinu a nizozemštinu. Dali jsme si sraz v Chrastavě naproti místnímu Infocentru. Petře se podařilo získat o bývalé fabrice nějaké informace, prý ještě určitě stojí. Po chvíli pátrání v téměř opuštěném a deprimujícím průmyslovém areálu, který pochází ještě z doby před válkou, našel Roland, Petřin manžel a trpělivý řidič, místo, kde vězenkyně kdysi pracovaly. Není divu, že si filmaři taková místa vybírají pro natáčení svých snímků. Jsou autentická a levnější. Došli jsme k budově, kde několik mužů opravovalo nákupní vozíky. Když je Petra oslovila, přestali mlátit kladivy a řekli nám, že jsme skutečně na místě, kde ke konci války židovské ženy nuceně pracovaly pro zbrojařský průmysl. Anke místo vyfotografovala a pak jsme se jeli najíst do restaurace v Chrastavě na náměstí. Na rohu náměstí, v otřískaném domě, který už jen zdaleka připomínal zašlou slávu, jsem si ve vietnamském obchodě koupil láhev povzbuzujícího nápoje. Platil jsem eury. Kurz spočítala hbitě Vietnamcova kapesní kalkulačka. Kolik lidí v Chrastavě asi ví o smrti a utrpení, které tady za války prožívaly ženy z fabriky? Vietnamci mají jiné problémy. Minulost Chrastavy je od nich na míle vzdálená.

Myslel jsem na tetu Claru, která z Deldenu nikam nejezdila. Neměla potřebu podniknout sentimentální cestu na místo, kde ji osvobodili, ale kde také až do toho okamžiku musela nosit židovskou hvězdu. V Chrastavě jsem se ocitl v blízkosti smrti neustále visící ve vzduchu. Ne smrti hladem. K obědu jsem si objednal kachnu s červeným zelím a knedlíky, nádherně sytými koulemi z těsta. Teta Clara by mi to neměla za zlé. Její obrovské kusy hovězí pečeně už taky patří dávné minulosti.

Překlad textu a ukázky z nizozemského originálu: Petra Schürová

Ukázka z knihy Igora Cornelissena Mijn opa rookte ook een pijp byla publikována v ročence NE‑BE 2020 s laskavým souhlasem autora.

FOTO  Teta Clara Jacobs a její muž Bennie Groenheim, archiv autora