Antonín Dvořák (8. září 1841, Nelahozeves – 1. května 1904, Praha)

Když v roce 1893 Antonín Dvořák skládal v New Yorku symfonii Z Nového světa, byl na vrcholu své hudební tvorby i kariéry. Nabídce, aby přijal místo profesora na Americké hudební konzervatoři, jež se do budoucna měla stát hlavní vzdělávací hudební institucí Spojených států amerických, předcházely úspěchy na evropských hudebních scénách, udělení čestného doktorátu hudby na univerzitě v Cambridge a doktorátu filozofie v Praze i uznání a obdiv světových komponistů. V době, kdy Antonín Dvořák pobýval v „Novém světě“ měl za sebou již dlouhou hudební dráhu, složil řadu symfonií, oper i vokálně instrumentálních a komorních skladeb, z nichž jmenujme alespoň Stabat Mater, Requiem, Moravské dvojzpěvy, Slovanské tance, baladu Svatební košile, opery Král a uhlíř, Jakobín, Dimitrij nebo intimní cykly Ze Šumavy a Z přírody. Kromě komponování vystupoval na evropské půdě jako dirigent a působil jako hudební pedagog, byl členem prestižních hudebních spolků a byl uznáván coby skladatel evropského formátu. Jeho skladbám vzdávaly hold velké koncertní síně nejen v Praze, Vídni a Londýně, ale také v Německu či Rusku.

Při pomyšlení na velikost a genialitu jeho díla, je až dojemné si uvědomit, že na samém počátku byl nadaný chlapec z českého venkova, který od útlého věku s potěšením doprovázel na housličky muzikanty v rodinném hostinci, za což se mu dostalo vždy pochvaly a drobné peněžité odměny. Stejně jako jeho praděd, děd a otec i malý Antonín měl před sebou dráhu hostinského a řezníka – nebýt pozorných a hudebně vzdělaných učitelů, kterým se podařilo přesvědčit rodiče o chlapcově mimořádném hudebním nadání…

Roku 1857 zahájil Antonín Dvořák studium na pražské varhanické škole, kde se věnoval kromě interpretace také komponování. Přes skromné podmínky, v nichž v Praze žil, vynikal neobyčejným talentem i hudebním zaujetím. Po úspěšném zakončení dvouletého studia začal hrát na violu v jednom z pražských orchestrů. Na přilepšenou dával hudební lekce, při nichž poznal svou první velkou lásku Josefínu Čermákovou a zároveň první velké zklamání, když dívka jeho city neopětovala.

Snad bylo shůry dáno, že se oženil s její sestrou Annou, která ho věrně doprovázela po celý život od těžkých počátků v Praze, kdy rodina strádala hmotným nedostatkem, až po chvíle spojené s prvními úspěchy a postupně přicházející slávou. Anna byla jeho pevným zázemím, když se potřeboval v klidu soustředit na komponování. Nejtragičtější a nejdramatičtější období prožili manželé Dvořákovi, když jim zemřely jejich první tři děti – dvě dcerky a prvorozený syn. Dvořák se s touto bolestnou ztrátou snažil vyrovnat skladbou Stabat Mater, jež se záhy zařadila mezi jeho nejhranější díla.

Přes množství neutuchající práce a tvůrčího vytížení i množících se zakázek a pracovních cest, trávil Antonín Dvořák nejšťastnější chvíle v rodinném kruhu se svou ženou, šesti dětmi a přáteli v domě na českém venkově, ve Vysoké u Příbramě. Miloval zvlněnou českou krajinu s loukami, políčky a lesy, protkanou řekami a rybníky. Když neseděl u klavíru, byl k vidění často na zahradě, kde se kochal květinami a korunami ovocných stromů. Rád rozmlouval se svými chovnými holuby.

Podle výpovědí jeho současníků jako by mu v očích stále tryskaly gejzíry tónů, uprostřed věty zůstával zamyšlen a pak odcházel komponovat.

Dvořákova hudba promlouvá k posluchači citovou hloubkou, překvapuje kontrasty, náhlými vzedmutími a zklidněním, burácí jako vodopád, šumí jako říční jez, zurčí jako potok a náhle utichá jako večerní hladina. Nechybí v ní vášeň, radost, touha objevovat, ale zároveň je plná rozjímání, melancholie či stesku. Nejinak je tomu i v případě Novosvětské. Do ní Dvořák vložil svou dlouholetou skladatelskou zkušenost a hudební vytříbenost, ale především hluboký cit. Ve čtyřech slavných větách zaznívají oslavy lidského ducha, jenž dokáže díky své vynalézavosti a technickému pokroku překonat nekonečné vzdálenosti, ozývá se dunění kol lokomotiv, které Dvořák tak rád pozoroval a jejichž zvuk obdivoval, i klapot parních koles, slyšíme v nich jásot, vítání úsvitu, očekávání změn a tryskající energii. Oslavné části kontrastují s intimními, v nichž probleskuje stesk a touha po domově, láska k rodné zemi. V Dvořákově hudbě se rozplývají ranní mlhy nad lesnatou krajinou, vlní se obilná pole pod plujícími mraky a na hladině potemnělých rybníků se lesknou večerní červánky.

Symfonie Z Nového světa zazněla poprvé 16. prosince 1893 v newyorské Carnegie Hall. Už po první větě se ozval bouřlivý potlesk a po teskném Largu vyvolalo publikum skladatele na pódium, po finále následovaly nekončící ovace. Noviny konstatovaly, že dosud žádný skladatel nesklidil v New Yorku takový úspěch jako Antonín Dvořák. Ale i ve chvílích největší slávy se radost z úspěchu mísila s hlubokým smutkem: 28. března 1894 zemřel Dvořákův otec, krátce před skladatelovým intermezzem v rodných Čechách… Ještě v lednu 1894 psal František Dvořák svému synovi do Ameriky, jak se těší z dopisů od vnoučat a úspěchu jeho nové symfonie…

V Evropě byla Novosvětská poprvé představena 21. června 1894 v Londýně a dirigoval ji Alexander Mackenzie. V Čechách zazněla poprvé 20. července 1894 v Karlových Varech v hotelu Poštovní dvůr: v rámci pravidelných pátečních koncertů ji dirigoval August Labitzký. V Národním divadle v Praze ji pak 13. října 1894 dirigoval sám Antonín Dvořák před plně obsazeným hledištěm. Dodnes se jedná o jednu z nejhranějších symfonických skladeb na světě.

Velice nás těší, že Dvořákova symfonie Z Nového světa nepřestává být inspirací pro objevování nových světů a vznik dalších uměleckých prací, jako je výtvarné dílo nizozemské malířky Maryleen Schiltkamp, jejíž umění jsme měli možnost obdivovat před několika lety v Praze. Je nám ctí, že se výstava maleb From the New World koná v Amsterdamu v roce, kdy vzpomínáme 120 let od skladatelova úmrtí.

Lenka Strnadová

7. srpna 2024, Praha

Foto archiv Maryleen Schiltkamp